close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Lullaby

17. března 2013 v 21:52 | -Verr |  jednodílovky

Title: Lullaby
jednodílná
ZDROJ: http://onedirection-ff.blog.cz


Právě jsem se dozvěděla tu šťastnou novinu a hned jsem musela zavolat svému miláčkovi. Loni jsem se vdala za Zayna Malika z One Direction. Máma sice nebyla nadšená z toho, že se vdávám v devatenácti, ale když já ho tak strašně miluju… Zrovna dnes jim končí Up All Night Tour a za pár hodin ho budu mačkat v náruči a poslouchat pravidelný tlukot jeho srdce. Konečně ho budu mít po dlouhé době zase u sebe a jen tak ho nikam nepustím. Těším se, až mu řeknu tu radostnou zprávu. Chvilku to vyzvánělo, ale nakonec to zvedl.
"Ahoj, lásko, jsem rád, že voláš. Zrovna jsem ti chtěl zavolat." Byla jsem ráda, že zase můžu slyšet jeho sametový hlas.
"Miláčku, vím, že se uvidíme už za pár hodin, ale potřebovala jsem slyšet tvůj hlas."
"Tay, děje se něco?" trochu znejistěl a v jeho hlase byl znát strach.
"Neboj, Zayne, nic se neděje. Jenom jsem ti chtěla říct, že mám pro tebe obrovské překvapení. Ale špatně by se mi to vysvětlovalo po telefonu. Raději počkám, až ti to budu moct říct z očí do očí," rozhodla jsem se nakonec.
"To mě chceš tak dlouho napínat? Moc dobře víš, jak je let z Ameriky do Anglie dlouhý. Prosím, řekni mi to," škemral.
"Raději ne." Stála jsem si za svým. "Těch pár hodin to budeš muset nějak vydržet. Promiň, ale už budu muset končit. Musím k našim na rodinný oběd," řekla jsem otráveně. "Miluju tě."
"Já tebe taky."
Rozloučili jsme se a já se pak vydala na oběd, kde se zase sjede naše rozvětvená rodina. Bože, to bude zase otrava. Už aby byl večer…

S Eleanor a Danielle jsme stály v letištní hale a čekaly, až se vrátí naši miláčci. Jejich letadlo právě přistálo, ale mě bylo hned jasné, že se k nám jen tak nedostanou, protože hala byla narvaná fanynkami. Půlhodina pryč a kluci stále nikde. Pomalu mě to začínalo štvát. Postavila jsem se na stoličku a rozhlížela se, jestli je někde v tom množství lidí nezahlédnu. Chvilku jsem neviděla nic jiného než transparenty, ale pak jsem ho konečně zahlédla. Zrovna se fotil s jednou fanynkou. Když mě zahlédl, okamžitě se začal prodírat davem směrem ke mně následovaný Paulem. Já taky na nic nečekala a pustila se do záplavy lidských těl, hledat muže svého života. Netrvalo to dlouho a ocitla jsem se v jeho náruči. Chvilku jsme se beze slova objímali, a pak jsme se začali líbat.
"Tolik jsi mi chyběla," drmolil Zayn mezi polibky. "Slib mi, že příště pojedeš se mnou. Už bych to bez tebe znovu nevydržel."
"Slibuju, ani já už nechci být bez tebe." Přitáhla jsem si ho znovu k sobě.
"A to překvapení?" podíval se na mě lišácky.
"Raději až doma. Tam budeme mít trochu soukromí." Usmála jsem se na něho.
"Tak na co ještě čekáme? Zajdu si vyzvednout kufry a můžeme vyrazit." Vzal mě kolem pasu a vyrazili jsme.
Neobratně jsme se protlačili davem k zavazadlovému pásu a vyzvedli Zaynovy kufry. Zayn všechno ještě vysvětlil Paulovi. Pak už nic nestálo v cestě k tomu, abychom se konečně vydali k nám domů.

Když jsme dorazili, naházel Zayn kufry do předsíně a objal mě zezadu kolem pasu.
"Teď už mi konečně prozradíš to překvapení?" políbil mě na krk.
"A jsi si jistý, že to chceš slyšet?" provokovala jsem ho.
"Tay, netrap mě, prosím," škemral.
"Dobře." Odstoupila jsem od něj a otočila se na něj. Chytila jsem jeho ruku a přitiskla ji na břicho. "Za sedm měsíců nás bude o jednoho víc," řekla jsem s úsměvem a čekala, jak zareaguje.
"To ty a já… My… Budeme…" Nemohl tu větu doříct.
Přikývla jsem. "Za sedm měsíců budeme rodiče."
Zayn mě bez varování chytil do náruče a začal se mnou točit. "Já budu táta!" křičel u toho.
"Zayne, to stačí," smála jsem se. "Prosím, polož mě na zem, jinak mi bude špatně a to malé bude mít závrať."
Zayn mě položil na zem a políbil mě. "Ani nevíš, jakou mám radost. Slibuju, že se od tebe ani nehnu a se vším ti budu pomáhat."

O sedm měsíců později
Leželi jsme na gauči a dívali se na televizi, když jsem najednou ucítila prudké křeče v břiše.
"Zayne, myslím, že začínám rodit." Posadila jsem se a zjistila, že gauč pode mnou je mokrý. "Panebože, už mi odtekla plodová voda!" začala jsem vyšilovat. Křeče se postupně zhoršovaly a začínaly být nesnesitelné. Věděla jsem, že něco asi není v pořádku.

Z pohledu Zayna
Na nic jsem nečekal a okamžitě zavolal sanitku. Taylor ležela zkroucená na gauči a naříkala. Rychle jsem k ní přiběhl a začal ji hladit po vlasech a uklidňovat.
"Neboj, lásko, za chvilku jsou tady. Všechno bude dobré," pokoušel jsem se jí uklidnit, ale ani mě nebylo nejlíp, když jsem viděl, jak trpí.
"Zayne, prosím, slib mi, že tam se mnou budeš. Potřebuju tě mít u sebe." Chytila mě za ruku a drtila mi ji v ocelovém sevření.
"Určitě. Slíbil jsem ti, že tě nenechám samotnou. Budu pořád u tebe," sliboval jsem jí.
Pak někdo zazvonil. Okamžitě jsem šel otevřít. Záchranáři Taylor naložili na nosítka a jeli jsme do nemocnice. Taylor byla čím dál bledší a vyčerpanější. Snažila se být statečná a nedávat najevo, jak trpí, ale já to na ní stejně poznal. Celou dobu, co jsme jeli na sál, jsem jí držel za ruku, a aspoň tak se jí snažil dodávat sílu. Konečně jsme dojeli na sál, kde se jí začal věnovat doktor. Vůbec se mi nelíbilo, jak se zatvářil, když si Taylor prohlédl.
"Tak a teď pořádně zatlačte. Už je skoro venku," nařídil jí doktor a Taylor ze všech sil zatlačila. "Ještě jednou."
Pak se ozval dětský pláč.
"Je to chlapeček," usmál se na nás doktor.
Ale pak se k dětskému pláči přidal ještě jiný zvuk a Taylořina ruka, která mě stále svírala, náhle povolila.
"Tay? Taylor, prober se." Sklonil jsem se k ní. "Lásko, prober se!" Začal jsem s ní třást, ale bez odezvy. Pak mě odsunuli doktoři. "Panebože, zachraňte ji! Taylor, nesmíš umřít!" křičel jsem zoufale, když mě jedna ze sester vyváděla ze sálu. Posadil jsem se na chodbu a nezbývalo mi nic jiného, než čekat.

Asi za půl hodiny vyšel ze sálu doktor. Okamžitě jsem k němu vyrazil.
"Jak je na tom moje žena?" ptal jsem se zoufale. "Je v pořádku?" Vůbec se mi nelíbil ten jeho smutný výraz.
"Pane Maliku, dělali jsme všechno, co jsme mohli, ale vaše žena to bohužel nepřežila," řekl mi s lítostí.
"Ne, to nemůže být možné." Odmítal jsem uvěřit tomu, že by zrovna Taylor byla mrtvá. Tohle je jen hrozný sen, ze kterého se probudím a všechno bude v pořádku. Pak jsem si vzpomněl na malého. "A… A co můj syn, je v pořádku?"
Nemusel jsem čekat na odpověď, protože se za doktorem objevila sestra s peřinkou v náruči. Došla ke mně a vtiskla mi ten malý uzlíček do rukou. Neměl jsem daleko od zhroucení, protože to bylo, jako bych se díval na Taylor. Byl její přesná kopie. V tu chvíli jsem se rozhodl, že mu dám veškerou lásku, jaké budu jenom schopen. Nebudu to dělat pro sebe, ale pro Taylor a toho prcka.

O týden později
Dnes jsem pohřbil ženu, kterou jsem nade vše miloval. Pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí. Některé jsem znal, ale většinu ne. Na twitter mi neustále chodily zprávy od fanoušků, že jsou se mnou a že se mám držet. Upřímně, byl jsem úplně na dně a nebýt Connora a kluků, asi bych se na všechno vykašlal. Když jsem stál s tím malým uzlíčkem nad jejím hrobem, sliboval jsem, že se pokusím být mu tím nejlepším otcem.

Moje odhodlání mě ale hodně rychle přecházelo. Celé dny jsem trávil vzpomínkami na Taylor. Všechno okolo mi ji připomínalo. Celé noci jsem nespal, protože Connor neustále křičel a něčeho se dožadoval. Byl jsem psychicky i fyzicky na dně. Všichni okolo se mi sice snažili pomáhat, ale bylo toho na mě moc. Začínal jsem uvažovat nad tím, že by se Connorovi jinde vedlo líp, než s nezkušeným a teď i labilním zpěvákem, který se skoro neumí postarat sám o sebe, natož o dítě.
Jednou večer, když Connor konečně usnul, jsem si sedl k notebooku a začal hledat vše, co je potřebné k adopci. Takhle to už dál nešlo.

O měsíc později
Stal se ze mě naprostý uzlíček nervů. Všech jsem se stranil a celé dny trávil doma. To také nebylo nejlepší, protože tam se mnou byl neustále můj syn, kterého jsem začínal obviňovat z Taylořiny smrti. O to usilovněji jsem hledal někoho, kdo by ho byl ochotný adoptovat. Naskytl se vzácný okamžik, kdy nekřičel a spal, a já se tak mohl pustit do menšího úklidu, protože se tu přes nepořádek nedalo skoro pohnout. Když jsem uklízel obývák, objevil jsem v polici DVD s nápisem: Od mámy pro mého broučka. Musela ho tam nechat Taylor. Byl jsem zvědavý, co na něm je, proto jsem ho pustil. Na obrazovce se objevila usměvavá Taylor.
"Ahoj broučku, tady máma!" zamávala do kamery. "Vím, že ti to bude možná připadat trochu divné a až budeš starší, pomyslíš si, co to ta máma zase blbla, ale mě to přišlo jako skvělý nápad. Rozhodla jsem se ti natočit takovou cestu životem. Ani nevím, jestli budeš chlapeček nebo holčička, ale jedno vím jistě. S tatínkem se na tebe hrozně těšíme." Pousmála se do kamery a začala si hladit bříško. "Ještě tu s námi nejsi, ale už teď ti za nás za oba můžu slíbit, že se tě nikdy nevzdáme a budeme tě milovat za každých okolností. Na to nikdy nezapomeň. Vždycky za tebou budeme stát a budeme se snažit být ti nejlepší rodiče. Myslím, že by to zatím stačilo, protože už začínám plácat hlouposti." Zasmála se."Doufám, že tohle video budeš jednou brát jako takovou malou nostalgickou vzpomínku na svou ztřeštěnou matku, která má šílené nápady. Tatínek by ti mohl vyprávět… Tak, pro dnešek končíme a budeme pokračovat jindy. Zatím papa a miluju tě." Pak obraz vypadl a objevilo se černé pozadí.
Nehnutě jsem seděl na gauči a neměl daleko k slzám. Mohl jsem děkovat bohu, že jsem to video našel dříve, než jsem udělal nějakou blbost. Přesunul jsem se do dětského pokojíčku, kde v postýlce tiše spal náš syn. Lehce jsem ho pohladil po hlavičce.
"Táta se tě nevzdá. Mám tě moc rád, maličký," políbil jsem ho na hlavičku.

O dva roky později
"Nikdy bych nevěřil, že budu schopný vychovávat našeho syna bez tebe. Určitě víš, jak moc nám oběma chybíš a že to bez tebe nikdy nebude ono. Ale snažím se. Opravdu se snažím a snad vidíš nějaké výsledky. Taky vděčím za pomoc těm čtyřem bláznům, kteří stojí za mnou. Bez nich bych se taky neobešel. Pomáhají mi i naši rodiče. Všem jsem moc vděčný. Jsou to už dva roky, co nejsi se mnou a já stále marně doufám, že to přebolí. Moc mi chybíš a nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě," dořekl jsem a položil na Taylořin hrob obrovskou kytici bílých růží, které měla nejraději. Jednu jsem podal i Connorovi, který ji položil k Taylořině fotce.
"Mám tě moc rád, maminko," řekl, a mě to dojalo.
"Pojď, už musíme jít." Vysadil jsem si ho za krk a s kluky po boku jsme se vydali ze hřbitova vstříc novým zítřkům.

Jak už vám asi i podle názvu došlo, inspirovala jsem se písničkou od Nickelback - Lullaby (http://www.youtube.com/watch?v=4OjiOn5s8s8). Patří k mým oblíbeným, a když jsem znovu uviděla klip, napadl mě děj této povídky. Vím, že je zase smutná, ale k této písničce to ani jinak nešlo… Doufám, že si ji rádi přečtete a opět zanecháte nějaký komentář, protože mi dodávají potřebnou motivaci k další tvorbě. :)

P.s tuhle povídku si nepřivlastňuju, ale líbila se mi tak jsem se chtelě podělit. Proto uvádím zdroj..;)
-Verr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama